Neděle, 24. ledna 2016 – Odlétáme. Jsme celkem čtyři, Honza, Alojz, Josef a já. Kromě běžných zavazadel s sebou navíc táhneme krabici s dynamem do náklaďáku a kufr s léky pro školu v Gonaives. To dynamo je tochu risk. Už jednou nám při kontrole v USA zabavili hydraulické čerpadlo.
Pondělí 25. ledna – V New Yorku je vichřice, ruší lety. Do Port-au-Prince přilétáme se zpožděním. Nechtěl jsem přiletět po setmění, protože nemáme jisté ubytování. Ale je to dobré, měli jsme rezervu. Mám radost, že všechna zavazadla prošla letištními kontrolami. Vzhledem k tomu, že jsem ale v celním formuláři přiznal léky převážené pro charitu, jdeme ještě na dodatečnou kontrolu. Kufr je narvaný k prasknutí. Kontrolor v kšiltovce a tričku tvrdí, že to je problém a pokud mu dáme sto dolarů, nechá nás jít. Začne handrkovačka nad otevřeným kufrem, kolem které se točí další dva chlápci, kteří asi mají odvést pozornost. Říkám, že sto nedáme ani za nic. Hádáme se o cenu a najednou se na scéně objeví další černoch v košili. Šeptá mi do ucha: „Dej mi sto dolarů“. Strkám mu nakonec do ruky bankovky a on je hned zmuchlá do dlaně a strčí do kapsy. Dávají pokoj. My raději mizíme z vestibulu do chodby a ven. Ještěže jsem v té roličce neměl sto dolarů, ale jen čtyřicet.
V autopůjčovně si přebíráme zamluvené auto. Standardní doba na vyřízení čehokoliv na Haiti, kdde se podepisuje papír, je hodina. Často víc. Jedeme neohlášeni do semináře bratří Scheutistů ve čtvrti Tabarre. Freddie mi nebral telefon, ale nemělo by to vadit. V minulosti jsme často přespávali neohlášeni. Nakonec zde zůstáváme na noc.
Úterý 26. ledna – Vstáváme v sedm. Potřebovali jsme vorazit. Kluci říkají, že ráno slyšeli přestřelku. Zaspal jsem to. Po snídani vyrážíme na sever do Gonaives, druhého největšího města v zemi, a pak dále na severozápad do rybářské vesnice Baie-de-Henne, kde plánujeme výstavbu naší základny. V bance měníme dolary za gourdy, zařizujeme si simky u Natcomu, kupujeme zásobu vody. Předáváme kufr s léky sestrám ze školy sv. Josefa. Jsou z Indie a starají se tu o sedmset dětí. Do Gonaives vede jedna z mála asfaltek v zemi, pak už jsou nezpevěněné cesty. Osmdesátikilometrový úsek do Baie-de-Henne nám trvá pět hodin. Přijíždíme za tmy. Čekají nás.
Středa 27. ledna – Konečně kontrolujeme první studny. V Baie-de-Henne máme sedm studní. Antonínek je nezničitelný, vydatná studna s dobrou vodou. Hildu a Etelu opravili v prosinci naši partneři z francouzské organizace Action Contre La Faim (Boj proti hladu). Angela má malou vydatnost a tři studny jsou mimo provoz. Situace po cestě do Bombardopolis, kde máme sklad, je horší. Ze čtyř studní jede jen jedna.
Čtvrtek 28. ledna – Ráno nás budí kohouti. To už se v Česku jen tak neslyší. Celý den uklízíme ve skladu. Josef oživuje vétřiesku. Rozbíhá se před obědem. Krásný zvuk. Ale ještě večer se hrabe v dynamu, které nedobíjí. Zběžně kontrolujeme obě další auta, kompresor i vrtačku.
Pátek 29. ledna – Podle plánu se rozdělujeme se na dva tandemy, abychom stihli více práce. Honza a Josef. Já a Lojzo. Kluci řeší celé dopoledne kola náklaďáku. Nakonec stejně musí do opravny na hlavní ulici. My vyrážíme zkontrolovat čtyři zbylé studny v okolí Bombardopolis. Eva, Renata a Třetí den jsou osazeny nožními čerpadly Vergnet a jsou nefunkční. Lucie, funguje bezproblémově. V budoucnu zde chceme instalovat solární čerpadlo, protože k Lucii denně přichází přes pětset lidí a má silný pramen. Je obklopena lidmi jako kostka cukru mravenci. Ptáme se, jak jsou se studnou spokojení. Má prý velmi dobrou vodu. Je období sucha a nejbližší další zdroj je hodinu cesty v jednom směru. Máme z Lucie radost.
Sobota 30. ledna – Lojza s Honzou zajeli ke studni Třetí den v osadě Sou-pont. Lidé teď chodí pro vodu do nějakého potoka. Tam i zpět to mají tři hodiny. Tři hoďky desetilitrovej kbelík na hlavě. Dali jsme tomu přednost před vším ostatním. Místní si sami rozbijí beton. V pondělí tam usadíme nové ruční čerpadlo India, které je méně poruchové. Zprovoznili jsme také studnu Dorota u základní školy. I zde bylo nutné rozbít betonáž a vyměnit celou pumpu.
Neděle 31. ledna – Odpočíváme. Zajeli jsme do osady Carennage u Mole Saint Nicolas ke studni Fanka. Je to jediný místní zdroj vody pro několik desítek rodin. Čerpadlo nemá vztlak. Plánujeme postupně nahradit většinu nožních čerpadel ručními. Sem se vrátíme příští týden.
Pondělí 1. února – Honza s Josefem pracují na studnách v Bombardopolis. Už je s nimi Jean Applyrs, náš osvědčený pomocník. Oběd si dáváme v místní veřejné vývařovně, které říkáme restaurace. Jídlo se připravuje na zemi, ale je dobré, levné a nikomu se po něm nepřitížilo. Kousek od restaurace pracují rozbíječi kamení. Jsou to mladí kluci, nejmladší má tak třináct let, kteří sedí celý den s nataženýma nohama obkročmo na hromadě štěrku, berou do ruky kámen za kamenem a rozbíjí ho kladivem na štěrk. Hromada pod nimi pomalu roste. Prohlížíme s Lojzou těžko přístupné studny v okolí Mare Rouge.
Úterý 2. února – Ráno jsem viděl v koruně velkého mangovníku černého kolibříka. Lítal jak střela sem a tam. Věděl jsem, že tu žijí, ale až dnes jsem měl tu čest. V průběhu dne kontrolujeme další studny. Dostáváme k naší nejsevernější studni Maya poblíž města Jean Rabel. Bohužel ji místní nevyužívají. Je vydatná, ale slaná. Jedeme do Port-de-Paix na jednání s pracovníky charity. V dálce je vidět ostrov Tortuga, kdysi útočiště bukanýrů, včetně toho, kterému říkali Černý korzár. Za chvíli je tma. S druhou partou nemáme spojení, není tu signál. Snad pokračují podle plánu.
Středa 3. února – Spal jsem čtyři hodiny. Opravili jsme Fanku. Ale přišli jsme o studnu Jana. V úterý jsme na ní nechali rozbít beton. Nějaké děti si u studny hrály, odvalili kryt a naházeli dovnitř kamení a hlínu. Dnes celé dopoledne to Honzova parta zkoušela prošťouchávat tyčemi, ale bez úspěchu. Problém je, že vrt je zakřivený. Josefa večer napadlo umístit sací cylindr výše a prodloužit nasávání plastovými trubkami, které se dají mírně ohnout. Uvidíme.
Čtvrtek 4. února – Skoro celý den jsme s Lojzou strávili v autě. Na Haiti je možné cestovat pouze off-roadem. Hrboly střídají výmoly. Průměrná rychlost je asi 15 km v hodině, ale některé úseky je třeba překonat krokem. Místní, kteří na to mají, využívají mototaxi. Motorky s dvojitým pérováním vozí běžně tři osoby, často i více. Jedeme na jih do Gonaives a zpět do hlavního města Port-au-Prince. Máme soupisku dílů, které potřebujeme koupit, čekají nás další jednání s organizacemi a úřady. Druhá skupina pracuje na studnách v okolí Bombardopolis. Večer jsme opět u Scheutistů. Čerpáme síly. 
