Dnes směřujeme do Léogâne, města vzdáleného 40 km od Port-au-Prince. Ráno vyrážíme v 8.00 a cesta trvá přibližně hodinu a půl. Za svůj život jsem byla svědkem několika katastrofických událostí, ale tohle je skutečně strašný pohled. Situace je neutěšená z mnoha důvodů. Kolem cest jsou hory sutin a odpadků, lidé sem navršili vše, co zbylo z jejich majetku a obydlí po 12. lednu. Ze sutin trčí nohy od židlí, roztrhaná trička, boty. Slumy jsou jako jedna velká žumpa. Stany a plachty se táhnou dlouhé a dlouhé kilometry, až tam, kde končí město. A lidé jakoby zvláštní silou odolávají utrpení, jejich tváře jsou na první pohled netečné.
Na stadionu v Léogâne stojí jedna chýše vedle druhé. Na jejich zbudování použili lidé co se dalo: dřevo, vlnitý plech, papír, plachty. Zhruba pět tisíc lidí, kteří přežili zemětřesení, zde našlo dočasný domov. Zemětřesení zničilo téměř devadesát procent města. Desítky tisíc lidí přišly o veškerý majetek a jejich živobytí zůstalo kdesi pod horami sutin.
Přijíždíme k Domovu sv. Vincenta de Paul. Některé z jeho budov byly zničeny. Zemřelo zde dvanáct lidí. Domov působí jako malá oáza pro ty, kteří neměli domov ani před zemětřesením: starší ženy a muži, kteří dávno zapomněli svoje jména a to, odkud pocházejí, lidé s mentálním a fyzickým postižením či lidé nevyléčitelně nemocní. Jedna z budov, které zůstaly nedotčené, dnes slouží jako charitní skladiště. Sestra Claudette má na starost výdej humanitárních položek. Několik stanů a plachet ještě čeká na svou cestu k potřebným. Několik kilometrů odsud, ve městečku Dufort, pomohli v minulých dnech mladí dobrovolníci distribuovat sedmdesát stanů. Stany je ještě potřeba postavit. Doprovázíme skupinu mladých mužů pěšky. Ani terénní auto nemá šanci zdolat zdejší svahy. Místní lidé žili nuzně již před zemětřesením, tři až čtyři generace obývají jednu malou chýši. Žádné soukromí, žádná elektřina, žádná tekoucí voda. Když se kolem poledne potkáváme, mají už za sebou Constantin, Benoit a jejich dalších osm přátel šest hodin práce. Postavili deset rodinných stanů, každý o výměře 16 m čtverečních. Dobrovolníci si dali za cíl postavit dvacet stanů denně. Terén kolem pobořených domů ale není vždy ideální pro vypnutí stanového lana, takže se musí hodně improvizovat. Pro většinu svých nových majitelů jsou stany luxusem, který se dá jen těžko srovnat s tím, jak žili doposud.
Celý článek: http://www.acho.caritas.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=350%3Anemecka-dobrovolnice&catid=145%3Azahrcharhaiti&Itemid=162.