Přečtěte si strhující příběh kanadského motorkáře Maurice, který změnil svůj život a odjel pracovat na Haiti. Článek je součástí březnové přílohy Katolického týdeníku, která se věnovala projektu Praga-Haiti:
Bylo horké odpoledne a my jsme se na cestě z hlavního města na sever, do území, kde vrtáme studny, zastavili na lehké jídlo u benzinové pumpy…Součástí čerpacích stanic na Haiti často bývají malé fastfoody, kde se cizinec může najíst bez rizika zdravotních problémů. Když jsme odcházeli, přijelo na benzinku malé bílé auto. V duchu jsem se začala smát, protože auto vypadalo celkem vtipně – kabina malá, nepohodlná, velký znak červeného kříže na kapotě – auto, které byste na evropských silnicích těžko spatřili. Vystoupil z něj obrovský chlap s motorkářským šátkem a dlouhými vousy. Zkrátka hromotluk, kterého bych nechtěla nikde sama potkat. Doufala jsem, že se jde občerstvit stejně jako my, ale on šel přímo k nám.
Představil se jako Maurice Tuck, Kanaďan, který na Haiti pracuje pro rozvojovou organizaci Empower Global. Během krátkého rozhovoru jsme poznali, že v té velké postavě se skrývá zajímavý a přátelský člověk, který velkou část svého života věnuje pomoci druhým lidem, a to nejen na Haiti. Přijali jsme jeho pozvání na základnu v přístavním městě Cap Haitien. Zajímaly nás jeho zkušenosti a především technika kanadských vrtařů působících na východě Haiti.
Prohlídka základny ležící na hektarovém pozemku plném kontejnerů, aut a strojů pro nás byla velkou inspirací. Ukázal nám vzdělávací středisko, kde učí dospělé i děti práci na poli a v dílně. Seznámil nás také s partou kluků, o něž se stará. Při večerní kávě, poté co nás sám vyzpovídal, začal Maurice vyprávět o svém životě...
SVĚDECTVÍ Z HAITI: NEBYL JSEM ŠŤASTNÝ
Vyrůstal jsem v Kanadě ve středostavovské rodině s dobrými rodiči, kteří mě vedli k víře. Během dospívání jsem si však našel partu kamarádů, která byla zapletena s drogami. Kupovali jsme je i prodávali. Většina kamarádů skončila ve vězení. Nakonec jsem z party odešel. Opustil jsem také školu, protože jsem se stal drogově závislým. V té době jsem měl malý podnik. Zimy jsem trávil v Karibiku, kde jsem učil lidi potápění. Žil jsem na jachtě pro milionáře a vůbec jsem vedl život, který by mi možná spousta lidí záviděla. Ale nebyl jsem šťastný. Neměl jsem v sobě klid. Věděl jsem, že můj život je cestou do záhuby. Narazil jsem na lidi, kteří se chystali stavět v Africe sirotčinec a potřebovali někoho, kdo by jim s tím pomohl. Stavět a opravovat věci, to bylo něco, co jsem vždycky uměl. Tak jsem se rozhodl, že s nimi pojedu. Pamatuji si, jak mi sestra říkala: „Víš, že to je křesťanská organizace, se kterou jedeš? Nebude ti vadit být s takovými lidmi?“ Řekl jsem jí: „Ne, vždyť jsem se stejnými lidmi vyrostl. Znám je. Přijdou mi nudní, ale nebojím se jich.“ Nechtěl jsem mít nic společného s křesťanstvím.
Na své první cestě do Afriky jsem uviděl lidi, kteří neměli absolutně nic. Hlavně děti. Poslali jsme tam kontejner s nářadím. Někdo navrhl, že bychom mohli postavit dětské hřiště, a tak jsme se do toho pustili. Ty děti nikdy neviděly hřiště. Neznaly houpačku a nevěděly, co to je. A já jsem se do té práce zamiloval. Po několika měsících jsem se musel vrátit do Kanady. Pracoval jsem chvíli pro velkou společnost, jež pořádala pracovní setkání v horském středisku. Bylo krásné jarní počasí a na horách byl ještě sníh. Slunce pěkně svítilo a já se rozhodl, že si vyjdu pěšky. Jak tak stoupám vzhůru, připadám si blíž Bohu a říkám: „Nevím, jestli existuješ. Ale jestli ano, tak ke mně promluv.“ Moc dobře jsem věděl, že život, který jsem žil, byl špatný. A tak jsem se Boha zeptal, proč by chtěl mít se mnou něco společného. Bylo to už na vrcholku hory. Při té otázce jsem uviděl něco třpytivého. Vyhrabal jsem to z hlíny a sněhu a byly to dámské hodinky. Ze zadní strany byly plné hlíny. Otřel jsem je dlaní. Velký kus hlíny se odlomil, vypadl, a ty hodiny najednou začaly fungovat. Pochopil jsem, že Bůh promlouvá do mého srdce: „Jsi špinavý, ale pokud tě očistím, budeš zase v pořádku.“ A já jsem řekl: „Pokud jsi mě ochotný přijmout, přes to všechno, co o mně víš, jsem tvůj. Už mě to nebaví.“ V tu chvíli to bylo, jako by mi někdo sebral tíhu z ramen. Cítil jsem klid, jaký jsem nikdy předtím nezažil. Pak jsem na té hoře prosil o odpuštění. Řekl jsem Bohu: „Půjdu, kam budeš chtít, abych šel, a udělám, cokoli po mně budeš chtít, a zůstanu tam, jak dlouho budeš chtít."
Od té události uplynulo přes dvacet let. Vrátil jsem se do Afriky. Když mi došly peníze, odcestoval jsem na čas pracovat do Kanady a pak jsem byl zase v Africe. Prodal jsem i svůj dům. Mnoho let jsem strávil také v Jižní Americe, v Kolumbii, Ekvádoru. V devadesátých letech jsem nějaký čas pobýval i na Ukrajině. Zkrátka jsem byl tam, kde jsem mohl pomáhat, a cesta byla volná. Teď jsem již třetím rokem na Haiti.
HAITI JE ÚPLNĚ JINÁ ZEMĚ NEŽ VŠECHNY OSTATNÍ!
Vynikající haitská káva pomalu stydne, když Maurice udělá pauzu ve svém vyprávění. Využíváme této chvíle a ptáme se, zda jde srovnat zkušenost z afrických nebo latinskoamerických zemí se současnou situací na Haiti. Maurice po chvíli přemýšlení odpovídá:
Haiti je úplně jiná země než všechny ostatní. Žijí zde potomci Afričanů, ale jsou naprosto odlišní než lidé v Africe. Situace tady na vás padne a může vás zničit natolik, že budete chtít co nejrychleji odjet. Když jsem přijel poprvé na Haiti, bylo to na tři měsíce. Téměř hned poté jsem odcestoval do Afriky. Bylo to jako černá a bílá – stejní lidé, stejná rasa, potomci Afričanů, ale byl tam znát neuvěřitelný rozdíl. Tady na vás lidé neustále pořvávají, abyste jim něco dal. V Malawi, kde jsem byl, se vám to nestane. Lidé přijdou, pozdraví vás, ale nic po vás nechtějí. V tom je veliký rozdíl.
Když jsem přijel na Haiti poprvé, plánoval jsem, že tady udělám mnoho změn a zároveň vyřeším spoustu problémů. Postupně jsem však přišel na to, že nejde o to, co se tu dlouhodobě snažím vyřešit, o nějaký velký projekt. Jde naopak o ty menší věci. Já se proto snažím zaměřit na prosté věci, jako zajistit jídlo pro děti, které mám na starosti, pomoct lidem, kteří potřebují péči nebo jinak strádají.
Hodně času na Haiti trávím s dětmi, které většinou nemají otce. Třeba za mnou přijedou na kole a já je učím pracovat na zahradě či s nářadím v dílně. Často mi také ukazují své domácí úkoly nebo testy ze školy. Na takové věci nemám popravdě vůbec čas. Ale vím, že když si ho na chvíli udělám a zajímám se o to, co dělají, moc to pro ně znamená. V podstatě mnoha těm dětem tak trochu nahrazuju tátu. A všechny ty chudé, často zanedbané děti mám rád. Takže u mě to nejsou ty velké projekty, které znáte z televize, ale obyčejná služba a přítomnost mezi místními lidmi – tohle dělám ze všeho nejraději.
Kristýna Lungová, Vojtěch Jurásek