U příležitosti začátku nové mise na Haiti jsme vyzpovídali jejího velitele, Tonyho Peciara, pro kterého je to již třetí pobyt na Haiti. Prozradil nám některé zajímavosti ze své práce, porovnal podmínky v afickém Burundi a na Haiti a také nám popsal nejdramatičtější událost, kterou zažil během svých pobytů v zemích Třetího světa. To vše v rozhovoru pouze na stránkách www.praga-haiti.cz.
Tony, mohl bys čtenářům prozradit nějaké základní informace o sobě?
Pocházím z Trnavy, mám 29 roků, čtyři sourozence a pracuji na Vysoké škole sv. Alžběty v Bratislavě u profesora Krčméryho. Rozvojovým projektům se věnuji od roku 2007.
S projektem Praga-Haiti jedeš do Karibiku vrtat studny už podruhé. Jak ses k této práci dostal?
V podstatě úplně náhodou. V roce 2011 jsem byl na Haiti poprvé. Pracoval jsem tam jako koordinátor zdravotnických projektů, které má na Haiti naše škola. Takového logistika pro tři nemocnice, které na Haiti provozujeme. A při té příležitosti jsem potkal kluky z Pragovky.
Dobrá, potkal jsi kluky z Pragovky a...
Bylo to tak, že jsme pracovali zrovna v Mole st. Nicolas a oni bydleli v Beie-de-Henne, což je kousek od sebe. A tak jsme se docela často potkávali a navštěvovali. A mě ta jejich práce a celý projekt velmi zaujal, protože jsem si uvědomil, že skutečně prvořadá je voda a potom jsou všechny ostatní věci. Samozřejmě i zdravotnická péče je velice důležitá, ale pitná voda je alfa a omega…
Říkal jsi, že v rozvojových projektech pracuješ od roku 2007. V jakých jiných oblastech jsi byl kromě Haiti?
Bylo to především Burundi, což je země ve střední Africe. V roce 2007 jsme tam stavěli nemocnici. Měl jsem celý ten projekt na starosti, jednalo se o rekonstrukci nemocnice, která byla zničena v průběhu genocidy v Burundi. Pracovalo tam asi sto zaměstnanců a nemocnice byla určena pro spádovou oblast asi 50 tisíc lidí.
Kdybys mohl srovnat Burundi a Haiti – jaký je hlavní rozdíl mezi těmito dvěma státy?
Hlavní rozdíl je v tom, že Haiti je v podstatě takový africký satelit na západní polokouli, mezi jižní a severní Amerikou. A tím, že Haiťané, kteří jsou původem z Afriky vidí, jak dobře se mají lidé o pár stovek kilometrů dále, tak by chtěli mít rychle to samé, co lidi na Kubě nebo v USA. Takže na Haiti je to tak, že se lidé zajímají především peníze.
Kdežto Burundi je uprostřed Afriky a lidé jsou tam takoví více smíření se svojí situací. Na Haiti jsem se často setkal s jevem, který nazývám „rasismus vůči bílým“. Haiťané, kteří žijí ve městech, nás často berou tak, že my jsme bílí a proto bohatí, a tak jim musíme dát peníze. V Africe lidé nejsou tolik upjatí na peníze, nežebrají, jsou přátelštější... S trochou nadsázky bych řekl, že svoji situaci berou více sportovně.
Když si vzpomeneš na svoje cesty, jaké je tvůj nejdramatičtější nebo nejvíc nebezpečný zážitek?
Asi nejdramatičtější situaci jsem prožil v Burundi. V době, kdy jsme tam pracovali, bylo v okolních lesích asi 5 000 ozbrojených rebelů, kteří se tam skrývali a nechtěli se nechat odzbrojit. Takže olupovali lidí a kradli. Jednou si vyčíhali náš domeček. Byl jsem zrovna sám doma, bylo asi osm hodin večer a díval jsem se na notebooku na film. No a dva chlapci přišli ke mně a dali mi kalašnikov k hlavě a chtěli peníze. Tak jsem jim dal nějaké drobné, co jsem měl a řekl, že všechny peníze mám v bance. Tak si vzali notebook, mobily a utekli zpátky do lesa. Bylo to hodně nepříjemné, protože člověk neví, co jim běhá v hlavě a jestli vystřelí, nebo jenom vyhrožují. Ale naštěstí žiju… Asi to bylo všechno dobře řízené Shora, anděl strážný byl tehdy při mně.
A jak se tvoje rodina a tví přátelé dívají na to, že odlétáš celkem pravidelně na několik měsíců do takových poměrně nebezpečných zemí?
Tak rodina už si víceméně zvykala, až na mamku, která se pořád ptá, proč tam jedu. A i někteří kamarádi se mě ptají, jestli jsem normální a kvůli čemu to dělám...
A co jim odpovídáš?
Většinou jim říkám, že tam jezdím kvůli tomu, že tam můžu těm lidem s něčím konkrétním skutečně pomoct. Víš co, tady pracuješ v systému, kde si lidé většinou ani nevšimnou toho, co děláš. Ale na Haiti ti lidé poděkují, jsou šťastní z toho, co pro ně děláš a to je opravdu skvělý pocit.
Na Haiti odlétáš za dva dny. Těšíš se, nebo s jakými pocity budeš odjíždět?
Dá se říct, že se celkem těším, ale hlavně jsem plný očekávání, jaké to bude tento rok. Jestli se tam věci nějak pohnuly dopředu během té doby, co jsem tam nebyl, jestli tam nastal nějaký progres. To je právě na těchto projektech zajímavé, že se do těch zemí člověk dostane třeba každý rok na pár měsíců a může pozorovat věci, které se tam zlepšily. A já si myslím, že na Haiti se každým rokem něco zlepšuje, byť třeba docela pomalu.
Máš z něčeho strach nebo obavy?
Víš co, asi ne. Maximálně z toho, že nám ukradnou všechny peníze a my potom nebudeme mít na letenky domů.
Tak to se snad nestane...
No, doufám, že ne:-). Tak nejdůležitější je, aby nám vydržela technika, protože na ní závisí celý úspěch mise. Jednoduše, když půjde všechno tak, jak má, tak jsem připravený pracovat tak, abychom těch studní vybudovali co nejvíc.
Autor: Vojtěch Jurásek
