O Haiti se v minulých dvou letech hodně psalo v souvislosti s ničivým zemětřesením a epidemií cholery. Ví se, že tento Karibský ostrov je nejchudší zemí západní polokoule. Jaké jsou ale skutečné poměry v zemi, kde sice většina lidí vlastní mobily, ale často musí chodit pro pitnou vodu mnoho kilometrů pěšky, odpovídal Filip Hlásný. Ten se zúčastnil již čtyř pracovních misí, které na tento ostrov vyslala česká nezisková organizace Praga-Haiti.
Na Haiti jsi byl dohromady již čtyřikrát. Vrtal jsi tam studny, nyní tam jedeš opravit nákladní automobil Praga V3S, který je k vrtání studní v tamějších podmínkách nezbytný. Jak se na vás dívali místní vesničané, když jste s náklaďákem a vrtací technikou přijeli a začali jim tam vrtat uprostřed vesnice?
Musím říct, že i na Haiti, zvláště v hlavním městě, byli lidé, kteří se na nás dívali skrz prsty, nebo nám práci znepříjemňovali. Ale chudí lidé ve vesnicích na severu ostrova na nás doslova čekali a vždy byli z naší přítomnosti nadšení. Když jsme přijeli, tak nás hlasitě vítali a často už měli vytipované místo pro budoucí studnu.
A jaké byly jejich reakce, když jim po několika dnech vaší práce opravdu začala téci ve vesnici pitná voda?
Byli nadšení. Někteří víc, někteří míň. Mnozí poděkovali a dobrý, někteří nám pak ještě několik dní nosili dárky na faru, kde jsme měli základnu. Ale všichni zažili poprvé, že měli zdroj pitné vody ve své vesnici a nemuseli pro ni nikam daleko chodit, takže byli opravdu šťastní.
Je na Haiti pitné vody opravdu takový nedostatek, aby ji tam museli jezdit vrtat lidé z České republiky?
Na jihu země a ve městech nějaké studny jsou, ale na severu Haiti jsem opravdovou vrtanou studnu neviděl. Ti vesničané tam žijí skutečně ve velmi chudých poměrech. Většinou pijí vodu z potoka. A ta moc čistá není. A když nějaká vesnice nemá svůj potok, musí lidé jezdit s barely a kanistry pro vodu k nejbližšímu potoku. A ten často bývá i více než pět kilometrů vzdálený.
A ručně tam není možné studny vykopat?
Já si myslím, že jen velmi těžko. Při vrtání jsme většinou po pár metrech narazili na skálu, která se ručně prokopat v podstatě nedá. Samozřejmě že se tam lidé snaží studny i kopat. Viděl jsem tam studny, které měly pět, deset metrů, ale hlouběji se již nedostali.
Takže je nutné studny vrtat moderní technikou?
Je to rychlejší, jednodušší a úspěšnější. Navíc oni tam nemají vůbec žádnou techniku. Když jsem viděl, jak v desetimetrové hloubce kopou studny, aniž by je měli nějak zabezpečené, tak jsem se bál, aby se ta zemina na ně nesesypala.
„Viděl jsem bosého Haiťana, který nesl sandály na hlavě…“
Když jsi na Haiti přijel poprvé, co pro vás bylo nejvíce překvapivým zjištěním?
Že jsou na severu ostrova kaktusy. Já jsem přijel na Haiti, do Karibiku. A tam nebyly palmy, banány nebo kokosy. Byly tam hlavně kaktusy. A pak taky černoši.
Když použiju termín „obyčejný Haiťan“. Nějaký normální člověk z haitské vesnice. V čem se nejvíce liší od „obyčejného Evropana“?
Haiťané se od nás Evropanů liší opravdu hodně. Přistupují jinak k práci, k životu, jsou velmi odlišní. Co se týče třeba práce, tak nemají žádné zkušenosti, protože je nemají kde nasbírat. Normální český kluk z vesnice všechno okouká doma nebo u dědy na chatě, ale tam ti kluci nemají co okoukat, protože se tam nic nedělá. Na Haiti nemají stroje ani techniku. A i nářadí mají jen to nejzákladnější. Takže spoustu věcí, pro nás samozřejmých, Haiťané neumí, protože s nimi nikdy nepřišli do styku. Umí se pouze postarat o obživu nebo si vypěstovat nějaké plodiny. Asi jako naši předkové před několika sty lety.
Z fotek Haiti známe, že místní ženy často nosí svá zavazadla na hlavě. Je tomu tak i v praxi? A co všechno tam ženy na hlavách nosí?
Všechno (smích). Nevezmou nic do ruky, všechno si dají na hlavu. Já jsem třeba viděl bosého Haiťana, který nesl sandály na hlavě. A jinak nosí všechno, co si dokážete představit. Prázdné flašky, košíky s ovocem, pytle s vodou, dokonce jsem viděl, že nesli na hlavě krumpáč. Tam potkáte málokoho s nějakou taškou. Jenom Evropany (smích).
Jak tráví na Haiti volný čas mladí lidé? Co je tam nejvíc baví?
Já jsem dobře poznal situaci jenom na venkově, na severu země. Těžko se tedy moje zkušenosti dají zobecnit na celé Haiti. Ale většinou mladí někde posedávají a poslouchají muziku nebo sportují. Ve vesnicích, kde jsem byl, také často fungují skupiny, které vedou kluci studující na kněze. Ti pro mladé lidi připravují různé aktivity kolem kostela. Nacvičují zpívání a různá vystoupení.
Který sport je na Haiti nejoblíbenější?
Fotbal. Ten se tam hraje každý den úplně na maximum. Mezi vesnicemi se tam pořádají různá utkání. Ale to je jako mistrovství světa. Fotbal tam kluci hodně prožívají. Dokonce tam mají i nějakou ligu.
A mají normálně kopačky a míče, jako známe tady?
Určitě. Kopačky mají všichni, stejně jako dresy a štulpny. A míče většinou Adidas nebo Nike. Na tom si tam zakládají.
Sledují také fotbal v televizi?
Na severu fotbal v televizi nesledují, protože tam televizi nemají. Není tam totiž elektřina. Ale na jihu země, kde elektřina je, tak se lidé na televizi dívají hodně. Sledují zprávy, tenis, fotbal…
V severní části ostrova elektřina není vůbec nikde?
Na severu v malých vesnicích ne. Když má vesnice sto nebo tři sta baráků, tak tam společnosti dráty nezavedou. V menších městech, kde žije třeba deset tisíc lidí, už je většinou nějaký generátor a lidé se můžou k elektřině dostat. Ale ve vesnicích těžko.
A mobily tam místní lidé normálně vlastní, přestože nemají elektřinu nebo pitnou vodu?
Právě že mobily tam mají skoro všichni. Tedy pouze v těch oblastech, kde je signál. Ale když někde mají signál, tak mají i mobily. Se signálem je to tam zajímavé. Někde je signál dobrý, jinde není vůbec a v některých oblastech je hodně slabý, takže tam lidé, když chtějí telefonovat, lezou na stromy, na sloupy nebo na střechy, případně si udělají výlet na nejbližší kopec.
Češi znají Haiti jako zemi, která je velmi chudá, kde lidé umírají na choleru a nemají co jíst. Kde berou chudí Haiťané peníze na mobily?
Našetří si je a koupí si mobil. Je to tam trochu zvláštní. Oni nemají třeba kolo nebo spravený barák, pro vodu chodí pět kilometrů pěšky, ale na mobil peníze seženou. Hlavně aby se pochlubili, že mají nokii nebo něco lepšího než ostatní. Jsou tam ale většinou značky, o nichž jsem nikdy předtím neslyšel. Nějaké čínské výrobky s nízkou cenou ale také nízkou životností.
Myslíš si, že je potřeba přivážet na Haiti humanitární pomoc, přispívat na organizace, které na Haiti pracují, když se zdá, že si Haiťané této pomoci ani neváží?
Pomoc je určitě důležitá, ale musí být organizovaná. Nemůže to být naslepo - že se dovezou kontejnery s rýží, ať si je rozebere, kdo chce. Je potřeba humanitární pomoc cíleně přidělovat na místa, kde je opravdu potřebná. Ne Haiťanům stále něco dávat, ale hlavně je něčemu učit. Jak říkal český misionář, který na Haiti osm let žil: „Není správné dát Haiťanovi do ruky rybu, je potřeba dát mu do ruky udici a naučit ho ryby chytat.“
A považuješ projekt Praga-Haiti za smysluplný? Mohou se na něm místní lidé nějak podílet?
Projekt je určitě pro lidi na severu Haiti důležitý. Nejen proto, že mají ve vesnicích pitnou, nezávadnou vodu. My tam také několik místních lidí zaměstnáváme a učíme je, jak se jezdí s nákladním autem, jak se zachází s technikou nebo jak se studny vrtají. Taky u nás pracovali kluci, kteří měli zrovna ve škole prázdniny a vydělávali si, aby mohli zaplatit svoje studia. Tak jsem měl radost, že jsme jim i takhle mohli pomoct.
Je na Haiti vysoká nezaměstnanost? Čím se tam lidé živí?
Buď mají zahrady podél řek, nebo zavlažují banánové aleje. Banány tam pěstují úplně všude. Jakmile je někde kus úrodné půdy a poblíž voda, dají tam banánovník. A v kopcích na severu ostrova se dělá dřevěné uhlí, jako se dělalo u nás před sto lety. A potom ho lidé jezdí prodávat do měst.
„Lidé na Haiti jsou stejné jako všude jinde na světě…“
Na Haiti jsou téměř všichni katolíci. Ve všech publikacích se však tvrdí, že vedle křesťanství lidé věří i šamanům či jiným pověrám, praktikují voodoo. Setkal ses s tím v praxi?
Tak abych vyloženě nějaký obřad zažil, to se mi nepovedlo. Ale viděl jsem šamana voodoo na vlastní oči. A taky jsem viděl různé zářezy, které měli místní lidé od šamanů na těle. Je poznat, že se nejedná o normální pořezání. Jsou to takové speciální zářezy – tvary a znaky.
A normálně potom ti lidé jdou zase v neděli do křesťanského kostela?
Samozřejmě. Na Haiti se říká, že je zde osmdesát procent věřících katolíků, dvacet procent věřících protestantů a sto procent věřících voodoo.
Říkal jste, že vás vesničané na severu přijali velmi příjemně. Jak to ale bylo s úředníky v hlavním městě?
Tak to je úplně jiná kapitola. Normální Haiťané a úředníci, v tom je veliký rozdíl. Úředníci jsou státní zaměstnanci, kteří mají svoje místo jisté a vědí, že dostanou peníze od státu a peníze od člověka, jenž jejich úřad potřebuje.Čekají na úplatek, klidně si o něj řeknou. Vědí, že bez jejich razítka se člověk dál nedostane, takže dělají problémy, dokud člověk nezaplatí.
Je něco, v čem Tě místní lidé překvapili příjemně?
Tak asi tím, že jsou vděční a dokáží ocenit, co pro ně děláme. Těžko se dá popsat radost, jakou vesničané mají, když navrtáme vodu nebo když poprvé v životě můžou pít vodu ze studny, kterou mají ve vlastní vesnici. Ale jinak je to stejné jako všude jinde ve světě - někteří pomáhají zadarmo, někteří za peníze a jiní nepomáhají vůbec.
Můžeš nějak shrnout, co Ti pobyt a práce na Haiti přinesly? Odnášíš si z tohoto ostrova do života nějakou hlubokou stopu?
Já jsem zvyklý hodně cestovat, takže Haiti pro mě nebyl nezvyk. Ale na Haiti jsme celou dobu hodně pracovali. A podmínky pro práci tam jsou hodně náročné. Ale určitě jsem si z Haiti přivezl mnoho zajímavých a nezapomenutelných zážitků. Jak ve vztazích s lidmi, tak v různých situacích. Kdybych měl jeden zmínit, nikdy asi nezapomenu, jak jsme brodili v nákladním autě řeku, protože tam také leckde nejsou mosty. Tehdy jsme zajeli do hluboké vody. Ta nám šplouchala až přes kapotu a v kapotě jsme měli vody až po lýtka. Ale nakonec jsme to zvládli. Neboť, jak jsem zjistil, výkonnost vozidla není závislá jen na počtu koní pod kapotou, ale na stupni porozumění mezi člověkem a vozidlem.
Vojtěch Jurásek
