V naší letošní příloze Katolického týdeníku můžete mezi jinými články nalézt i exkluzivní rozhovor s olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem, který v minulosti Haiti navštívil. Pro Katolický týdeník mluvil o tamních podmínkách, i o projektu Praga-Haiti:
Otče arcibiskupe, v roce 2011 jste Haiti navštívil. Jak na vás tato ostrovní země zapůsobila?
Bylo to rok po velkém zemětřesení, po němž se naše pomoc této zemi hodně rozšířila. Už dříve tam pomáhala Arcidiecézní charita Olomouc a skupina Praga-Haiti díky osobním kontaktům, protože tam tehdy pracoval český misionář. Když po zemětřesení ukázali čeští dárci velkou štědrost, bylo možné rozvinout další pomoc. Důležité bylo, že jsme tam měli naše lidi a kontakty.Celkový dojem byl dost tristní. Nejprve jsem přistál v Dominikánské republice na druhé polovině ostrova. Haiti ani nejde s žádnou zemí srovnávat. Kdysi bylo francouzskou kolonií, zjednodušeně řečeno tam vyvezli francouzskou revoluci. Místní Francouze pak vyhnali a vyhlásili první černošskou republiku na světě. Nebyli však na správu země připraveni. Administrativa a ekonomika tam nefunguje. U nás naříkáme na přehnanou administrativu, ale tam například neexistuje nic takového jako katastrální úřad, takže vlastnictví pozemku dokážete jen prohlášením dvou sousedů a uznáním od starosty. Postavíte tam dům či studnu, a přijde někdo s potvrzením, že to patří jemu. To je třeba jedna z největších překážek při budování. Zahraniční organizace chtějí mít jistotu. Kdysi vykáceli lesy, takže voda odnesla ze skalnatých kopců zeminu a zůstalo kamení. Mnohé domy při zemětřesení spadly jen proto, že byly špatně postavené. Chybí jim odborníci.
Čeho je tam podle vaší zkušenosti skutečně nejvíce potřeba?
Vzdělávat a učit práci, řemeslu, hospodaření, zemědělství. Zarazilo mě, když jsem byl v táboře, kam naše charita dovážela pitnou vodu, že odborníci říkali: Nesmíte jim vozit vody moc. Kdyby měli dostatek, zůstali by tu. Proto naši raději rozdávali semena a nářadí těm, kteří byli ochotní se vrátit na venkov a pracovat na poli. Italové tam stavěli školu pro děti, kde odpoledne učili tatínky dělat tvárnice, aby si mohli postavit domek, případně získali práci na stavbách pro druhé.
Jaký jste si odsud odvezl nejkrásnější zážitek?Moc krásy tam nebylo, ale k nejsilnějším patřila návštěva řeholních sester, kterým jsme pomáhali opravit starou školu a pak i stavět novou. Byly to školy pro nejchudší děti, které do nich chodily proto, že tam dostaly zdarma oběd. Výuka, výchova, předávaná víra a školní uniforma úžasně pozvedaly jejich lidskou důstojnost.
Které z tamních problémů a těžkostí na vás nejvíce zapůsobily?
U stejných sester jsem byl v mateřském centru, kam se chodily najíst kojící maminky, kterým ovšem kvůli podvýživě chybělo mateřské mléko. Počet byl ale omezený. Když se matka po několika týdnech trochu posilnila, musela udělat místo jiné, která byla potřebnější.
Parta nápaditých lidí z projektu Praga-Haiti s velkou řadou podporovatelů v zádech pomáhá na Haiti budovat studny s pitnou vodou. Zaslouží si podle vás tato iniciativa pozornost?
Tento projekt si zaslouží nejen pozornost, ale i štědrou podporu. Léčí jeden z kořenů tamních problémů. Mnohé venkovské děti tam nemohou navštěvovat školu, protože musí chodit do několikakilometrové vzdálenosti pro vodu pro celou rodinu. Když se v obci podaří vyvrtat studnu, mohou děti jít do školy. Jinak by zůstaly analfabety a těžko by se jednou uživily.
Článek je součástí přílohy Praga-Haiti v Katolickém týdeníku 12 / 2015. Autorem rozhovoru je Jiří Macháně.
