Po asi 14 hodinách jsme dorazili do osady Baie De Henne za vydatného troubení. Obyvatelé příjezd Pragovky netrpělivě již několik dní očekávali a tak než jsme dojeli do centra vesnice, kde je i fara a kostel, vítali nás doslova stovky místních Haiťanů. Bylo to přivítání, které jsme po nepříliš dobrém dojmu z místních úřadů v hlavním městě ani nečekali. Pro mne bylo dojemné o to víc, že jsem se opět setkal s lidmi, s kterými jsem si zde vytvořil již dříve přátelské vztahy.

Ani Filip se neubránil dojetí, když viděl, kolik radosti příjezd Pragovky vyvolal.

Hned se vytáhly bubny a kolem auta se snad hodinu zpívalo a tančilo.

Bylo to krásné zakončení naší cesty s Pragovkou, která vlastně kdysi začala v Blatnici pod Sv. Antonínkem, vedla do Prahy, do přístavu Bremenhaven v Německu, přes moře do přístavu Port Aux Prince a nakonec terénem asi 240 km do osady Bai De Henne.

Druhý den jsme v obrovském vedru (Bai De Henne je asi nejteplejší místo, které jsem na Haiti poznal) vyložili za přispění místních veškerý humanitární náklad. Nebylo toho málo – invalidní vozíky, hračky pro děti, matrace, lavice a židle pro školu a také mnoho nářadí a elektrocentrála. Nakonec přišlo to nejtěžší – vyložit náhradní díly pro auto, z nichž přišel jako poslední na řadu asi 600 kg vážící motor. I ten se nakonec podařilo po improvizované rampě dostat z auta.

I z těchto věcí se lidé velmi radovali. Roma mě pověřil, abych zavezl dva invalidní vozíky do jedné chatrče, kde žije postižená dívka Dodo a Jezila. Obě dvě jsou upoutány na vozík a trpí často obrovskými proleženinami,  které jsme kdysi také pomáhali ošetřovat s ředitelem ACHO Václavem Keprtem. Děvčata jsou od naší poslední návštěvy a po péči, kterou jim zajistil Roman Musil, v daleko lepším stavu. Ale měly vozíky, které byly určeny do interiéru a jejich pneumatiky se dávno sjely a zůstali jen holé ráfky. Pak tyto invalidní vozíky vlastně ztrácely smysl a sloužily pouze jako židle. Po kamenité cestě s nimi děvčata sama jezdit nemohla. Co pro Jezilu a Dodo tyto nové vozíky, které Pragovka do Bai De Henne jako pomoc z darů našich občanů přivezla, znamenají, asi nemusím dále popisovat.

Další dny pak Filip pracoval na úpravách, které se po zkušenostech zde zdály rozumné. Ze zadní části přemontoval náhradní kola a vyrobil pro ně úchyty v boční schránce auta. Tím se zvýšila jeho prostupnost v terénu. Byla odstraněna jedna vnitřní přepážka, čímž vznikl maximální prostor pro přepravu. A konečně Filip svařil pár drobností, které po cestě přeci jen praskly a vyměnil jednu manžetu na předním kole. Při tom mu už asistoval Augustin Marcadney, kterému jsme říkali Makadne. Byl vybrán stát se budoucím řidičem kamionu. Měl k tomu již předešlou praxi včetně toho, že již jedno auto úspěšně převrátil.

Ale Filip si Makadneho pochvaloval a říkal, že je snaživý a učenlivý. A Makadne se nemohl dočkat, až ho konečně Filip vezme na seznamovací jízdu.

Při ní si vedl dobře. Jediný problém mu dělalo řazení s meziplynem či vyšlápnutí spojky.

Po cestě bylo potřeba auto umýt, aby zase trochu vypadalo. Filip a Makadne spolu s Romanem Musilem vyrazili k nedalekému kanálu, s námi jelo asi 15 místních, kteří všichni chtěli pomoci.
A tak ekologie-neekologie, patnáct Haiťanů vytvořilo na kanálu univerzální mycí linku a auto bylo během půl hodiny perfektně čisté.

Nejvíc jsme při tom asi trpěli my, když jsme viděli, jak do jediného vodního kanálu, který se používá na mytí, praní, zavlažování a také se z něj bere voda na vaření a pití, stéká špína a prach z V3S-ky.

Ale bylo to zcela v duchu místních poměrů a jiná možnost zde není. Na Haiti se prostě jakákoliv louže či říčka používá ke všem zmíněným účelům, včetně mytí aut a koupání jejich konkurentů – mulů a oslů.

Auto bude sloužit v Baie De Henne zejména pro přepravu osob a dětí ze školy a také pro dopravu materiálu či potravinové pomoci.

V místní škole právě končil školní rok a dávala se vysvědčení. Roman Musil naplánoval první cestu V3S-ky ve své farnosti a dětem dal jako dárek výlet do asi 40 km vzdáleného Moll Saint Nicolas.

Před tím, než se auto plně naloží dvěma třídami dětí, jsme si nejnáročnější cestu, a to stoupání na Morne Chien z nulové nadmořské výšky až do 500 m.n.m., projeli takříkajíc naprázdno.

Chtěli jsme si být jistí, zda nebude na výletě s korbou přeplněnou dětmi problém. Před asi 5 dny se zde totiž zřítil kamion, když řidič nezvládl řazení, v strmém stoupání začal couvat a utrhla se s ním krajnice. Pod kopcem zůstali čtyři mrtví a desítky těžce zraněných.

Ale Pragovka se na Morne Chien šplhala opět velmi spolehlivě a tak jsme byli na výlet připraveni.

Další den jsme vyrazili v 6 hodin ráno. Do skříně Pragovky se vešel úctyhodný počet 46 dětí a učitelů, včetně české dobrovolné pracovnice Charity (ACHO) Evy Dostálové z Loštic. Ta spolu s místními absolvovala na tvrdé lavici asi čtyřhodinovou cestu. Ve skříni V3S-ky ale bylo celou dobu veselo. Bubnovalo se a tak po celou cestu auto vzbuzovalo opět pozornost všech, které jsme potkávali, nejenom svojí vizáží, ale také zpěvem, který se z něj ozýval tak silně, že téměř přehlušoval zvuk motoru.

V Mollu si děti prohlédly zbytky pevností z koloniální éry a vykoupaly se na pláži. Pro mnohé z nich to byl možná první výlet mimo vesnici, ve které žijí, a děti si vše náležitě vychutnávaly a se zájmem prohlížely.

Po tomto výletu jako kameraman na misi končím. Vše potřebné bylo z mé strany uděláno. Doprava auta se povedla, materiál byl natočen.

Další den byl den mého odjezdu. Rozloučení jsem nechtěl moc prožívat a natahovat. Třeba se sem zase někdy vrátím. Poplácání s kluky, kteří se kolem nás po celou dobu pobytu věrně motali, zastavení za Dodo a Jezilou a rozloučení s několika dalšími místními a také s Evou a Filipem, kteří zde budou ještě dalších 14 dní. Makadne mi dává dopis pro zábřežského děkana P. Františka Eliáše. Dodnes s radostí vzpomíná, jak s ním při jeho návštěvě stavěl molo.

Roman Musil sbírá po předchozím náročném výletu všechny síly a veze mě dalších asi 6 hodin do Port De Paix, který je severně od Bai De Henne a kousek od něj je známý pirátský ostrov Tortuga . Odtud mě má také dopravit malé letadlo společnosti s pro mne nepříliš důvěryhodným názvem TortugaAir do hlavního města. Když druhý den v 6 hodin nastupuji do letadla, uklidňuje mne, že se jedná o poměrně dobře vypadající české L410, a už mi nevadí, že po dráze prochází davy místních s hrnci vody na hlavě a pobíhají zde osli.

Když se letadlo odlepí od země, loučím se s tímto chudým krajem haitské provincie Nord Ouest. Z okna sleduji vysoké hory a hnědou linku cesty, po které jsem se před několika dny s Filipem a „vétřieskou“ kodrcali.

Cesta z hlavního města až do Port De Paix, z kterého jsem právě startoval, trvala dohromady autem více jak 20 hodin. Malým letadlem jsem byl zpět v Port Aux Prince za necelých 40 minut. I to něco napovídá o náročnosti haitských cest a cestování po nich.

V3S-ka vše zvládla výborně a ukázala se jako auto vynikajících kvalit i do místního terénu. Jen jsme oba dva s Filipem konstatovali, že zlidovělý název „vétřieska“ jí opravdu sedí.

Z Haiti odlétám unaven, ale s dobrým pocitem, že práce všech lidí, kteří se podíleli na projektu Praga-Haiti, nebyla marná, a díky darům našich občanů zde bude mít zase jedna vesnice k dispozici spolehlivý dopravní prostředek, což bych si dříve neuměl představit ani já ani místní lidé.

(No a jen tak na okraj – jako vždy odjíždím s pořádnými střevními problémy. )