V rámci projektu PRAGA – HAITI, který vznikl z iniciativy farnosti Blatnice pod Svatým Antonínkem a jež zastřešila zejména Arcidiecézní charita Olomouc a sdružení Consortio Fiducia o.s., jsem odletěl 15.6. s Filipem Hlásným na Haiti po zprávě misionáře Romana Musila, že loď s Pragovkou již připlula do přístavu Port Aux Prince.

V rámci této mise jsem měl na starosti organizaci cesty, koordinaci s misionářem Romanem Musilem a dokumentaci projektu, Filip Hlásný byl hlavním řidičem a technikem pro přepravu a zaškolení budoucího místního řidiče.

V Port Aux Prince nás nejdříve čekala procedura vyclení automobilu. I když na něm Roman Musil již týden pracoval, nebylo to nic jednoduchého a strávili jsme s Romanem Musilem celé další 4 dny na celnici a v přístavu, kde jsme vyřizovali potřebná povolení. Nebylo to nic příjemného postávat ve 40 stupňovém vedru denně osm i více hodin na chodbách celního úřadu a dohadovat se s úředníky. Tato procedura byla pro nás (a patrně by byla i pro kohokoliv jiného z rozvinutého světa) zcela nepochopitelná, ale přesně odpovídala stavu země s rozvráceným hospodářstvím, což jsme nakonec přijali jako nutnost.

Vrcholem této anabáze bylo, že jsme si naši Pragovku museli v přístavu sami najít. Domnívali jsme se, že po získání všech razítek a lokalizaci auta poblíž jednoho mola nás už nemůže nic zastavit, abychom auto získali a pokračovali konečně do vesnice Baie De Henne.

Realita této země se nám ale opět postavila do cesty. V hlavním přístavu celé země nebyla rampa, po které by se dalo z kontejneru sjet. Nepomohly intervence u ředitele přístavu, nepomohla razítka, která jsme měli, a ani poplatky, které se zaplatily. Prostě z kontejneru nebylo možno sjet.

Vše nakonec vyřešil Filip, který postavil improvizovanou rampu z ojetých pneumatik, které jsme sesbírali všude možně v přístavu. Vypomohl si ještě kusem plechu a dvěma trámky.

I když nám bylo jasné, že tato rampa není ideální a auto při sjezdu nutně utrpí nějaký ten šrám, byla to jediná možnost, jak konečně odjet.

Filip se úkolu zhostil bravurně, auto ani nepřevrátil ani neuvízl a nakonec to odnesla pouze zadní část vozu, kde byly naražené rezervy.

A Pragovka tak poprvé ukázala své kvality jako terénní automobil s vysokou průchodností přes překážky.

Vše i anabáze v přístavu je nafilmovaná, i když bylo v přístavu přísně zakázáno natáčet a možná jsem riskoval i ztrátu kamery. Po předchozí anabázi s ostrahou v přístavu Bremenhaven prošlo naštěstí pořízení záznamu v haitském přístavu zcela hladce.

Z přístavu jsme pak za mohutného tropického lijáku dorazili na Villu Manrese, kde jsme byli ubytovaní. Filip si poprvé zařídil na přeplněných ulicích Port Aux Prince a já jsem první jízdu natáčel v dešti z korby Romanovy Toyoty. Kameru jsem měl schovanou v igelitovém sáčku.

Filip se s úspěchem vyhýbal hlavnímu nebezpečí, které na Haitských silnicích hrozí. Tím jsou zcela náhodně rozmístěné kanály bez poklopů. Na tyto pasti musí každý řidič dávat velký pozor. Často jsme přemýšleli, proč je zde na silnici tolik kanálů bez poklopů, když tu není prakticky žádná kanalizace.

Pak následovala prohlídka auta, doplnění paliva a dalšího dne - 23. 6., tedy přesně měsíc po svém příjezdu na Haiti, vyrazila Pragovka do Bai De Henne.

Vyjeli jsme v 5 hodin ráno, což byla doba, kdy jsou ulice hlavního města ještě méně zaplněné a ušetřili jsme tak možná hodinu. Dříve jsme ale vyjet nemohli, abychom nebezpečné okrajové části projížděli už za světla.

S napětím jsme očekávali, jak se bude Praga V3S, která byla navíc přetížena nákladem humanitárního materiálu, chovat při této cestě. Největší obavy panovaly z toho, zda nám po cestě něco důležitého neupadne a dojedeme, a hlavně z toho, jak se bude přehřívat motor.

Trochu jsme byli také v obavách, jak to bude vypadat v kabině v haitském létě, kdy do ní vypouští část tepla vzduchem chlazený motor.

Pragovka ale jela velmi jistě, i když pomalu. A všude vzbuzovala pozornost.

Před městem Gonaives se poprvé sjelo ze silnice ( i když pod tímto názvem si musíme představit něco zcela jiného než u nás), která zde byla zcela zničena nedávným cyklonem a zatopena. Objížďka zabrala asi jednu hodinu a Pragovka poprvé sjela mezi kaktusy a křoviska na provizorní cestu místy plnou bahna. Ale ani tady nezklamala a vesele se drala kupředu.

Další zkouška nás i auto čekala za městem Gonaives, kde silnice končí a dále už vedou jen uježděné cesty. A také se objevily první větší kopce. Praga V3S se ale i po strmé kamenité cestě v obrovském horku dál škrabala za svým cílem.

A ručička teploty motoru pořád zůstávala v zeleném políčku, i když jsme vezli minimálně 6 tun nákladu. Teď už jsme věřili, že V3S-ka vše zvládne. Navíc obavy z vysoké teploty v kabině se ukázali také jako neopodstatněné. Vyklápěcí čelní okénka a poklop, kterým je auto vybaveno, postačovaly k tomu, aby v kabině nebylo teplo – tedy příliš tepleji než venku.

Související fotogalerie zde.