Reportérka týdeníku 5+2 se těsně před odletem naší podzimní mise setkala s velitelem vrtařského týmu na Haiti Janem Komínkem. V rozhovoru mu pak položila několik otázek o tom, co tým vrtařů na Haiti čeká a také o dalších zajímavostech spojených s nejchudší zemí Karibiku i celé západní polokoule:

Zde na webových stránkách uvádíme pouze část rozhovoru, jehož plné znění můžete nalézt zde.

 

Na severu země například neexistuje žádná asfaltová silnice. Ujet 80 kilometrovou vzdálenost tak zabere asi šest hodin. Náročné to je i s jídlem. Stravu nám zajišťují místní a je docela jednotvárná. Obvykle jíme fazole, rýži nebo špagety. K tomu dostaneme jednu malou rybu, ze které je masa jenom tak na lžičku. Jako běloši si ale pořád jíme podstatně lépe než většina místních.

 

Vzhledem k tomu, že země byla dlouhou dobu americkou kolonií, tak ne moc dobrý. Mám tendenci srovnávat s Afrikou, kde jsem pracoval na farmě. Afričané jsou k bělochům mnohem přátelštější. Přízeň Haiťanů je třeba si získávat. Naše výprava má však velkou výhodu v tom, že finálním produktem, který poskytujeme, je voda – tedy něco, co přinese užitek každému. Když budujeme studnu, je to událost. Sejdou se klidně i tři stovky lidí z okolí a sledují nás při práci. Když ze země vystříkne voda, je to jak na fotbale. Lidé tleskají, jásají a tancují. Voda pro ně je jako zázrak.