Reportérka týdeníku 5+2 se těsně před odletem naší podzimní mise setkala s velitelem vrtařského týmu na Haiti Janem Komínkem. V rozhovoru mu pak položila několik otázek o tom, co tým vrtařů na Haiti čeká a také o dalších zajímavostech spojených s nejchudší zemí Karibiku i celé západní polokoule:
Zde na webových stránkách uvádíme pouze část rozhovoru, jehož plné znění můžete nalézt zde.
Jak vypadají některá z každodenních dobrodružství na Haiti?
Na severu země například neexistuje žádná asfaltová silnice. Ujet 80 kilometrovou vzdálenost tak zabere asi šest hodin. Náročné to je i s jídlem. Stravu nám zajišťují místní a je docela jednotvárná. Obvykle jíme fazole, rýži nebo špagety. K tomu dostaneme jednu malou rybu, ze které je masa jenom tak na lžičku. Jako běloši si ale pořád jíme podstatně lépe než většina místních.
Jaký je vztah místního obyvatelstva k bělochům?
Vzhledem k tomu, že země byla dlouhou dobu americkou kolonií, tak ne moc dobrý. Mám tendenci srovnávat s Afrikou, kde jsem pracoval na farmě. Afričané jsou k bělochům mnohem přátelštější. Přízeň Haiťanů je třeba si získávat. Naše výprava má však velkou výhodu v tom, že finálním produktem, který poskytujeme, je voda – tedy něco, co přinese užitek každému. Když budujeme studnu, je to událost. Sejdou se klidně i tři stovky lidí z okolí a sledují nás při práci. Když ze země vystříkne voda, je to jak na fotbale. Lidé tleskají, jásají a tancují. Voda pro ně je jako zázrak.
Autor: Anna Koňaříková, Týdeník 5+2